Koloniální politiky velmocí v 19. století

Koloniální politiky klíčových velmocí v 19. století, nástupu Německa a Itálie

Třetí čtvrtina 19. století - imperialistický zápas o rozdělení světa na světových trzích

Britské kolonie

Egypt, africké země, Indie, Kanada, Austrálie
Anglie je námořní velmoc
až do 19. století uplatňovala politiku "skvělé izolace"
politiku nezávislosti a nevměšování se do konfliktů (zásada nepřímé vlády), což jí následně umožnilo plně se věnovat koloniální expanzi
systém ochranných cel - zvýhodnění obchodu

Britské protektoráty

Dominia (s právem na samosprávu)

Francouzské kolonie

velice výbojná a kořistnická politika
Francouzi vládli přímo (kolonie byly přímou součástí území Francie jako tzv. zámořské departmenty)
Francouzská rovníková Afrika, Francouzské Somálsko, Maroko, Alžírsko, Tunisko, Madagaskar a další (prosazování francouzské kultury, křest a fr. občanství s volebním právem)
1830 - počátek francouzského impéria (krvavá invaze do Alžíru - půda, školy, náboženství - v rukou Francouzů)
pokus o založení protektorátu v Mexiku (Napoleon III.)
území v Kambodži a na jihu Vietnamu (Napoleon III.)
po roce 1871 (po prusko-rakouské válce) - dobití celého Vietnamu (+ Kambodža a Laos = Francouzská Indočína)
evropeizace - kolonisté ve správě dané země museli přijmout evropský způsob života

Rusko

od Baltu po Tichý oceán
expanze výhradně do svého sousedství (dáno zeměpisnými a přírodními podmínkami)
střední a jižní Asie - strategický projekt ruských elit za účelem obrany v prostoru či sousedství + ekonomické zájmy (nové a úrodná půda pro produkci obilí, hledali náhradu za bavlnu z USA (hlavní surovinou byla bavlna pro levné látky)
geopolitické soupeření - porážka na Krymu
postupně se vytvářely ruské záchytné stanice a města v rovinatých prostorech středoasijské stepi (obrana před nájezdníky, další expanze a kontrola stepních prostor)
anektovali kazašskou step (vazalské státy Ruska, které podléhaly kontrole generálního gubernátora)

Základní prvky ruské nadvlády

justiční systém zůstal islámský
ostře ohraničovali své a jejich
domácí řád a opory ponechány (za loajalitu a podřízenost)
změny - urbanizace podle evropského vkusu (aleje, široké ulice, bulváry, divadla)
ruská administrace - z ruské vojenské nebo byrokratické elity (i šlechty)
přerozdělování zdrojů - roční daně
rasismus a nadřazenost (poruštění a ovládnutí)
výstavba železnic

Afrika

na počátku 19. století - pouze několik základen a obchodních stanic (do konce století proběhla kolonizace celého kontinentu)
německý kancléř Otto von Bismarck 1884 - Berlínská konference (Belgie, Francie, Itálie, Německo, Portugalsko, Španělsko a Velká Británie) = rozparcelování Afriky
Afrika - rozdělena na území bez ohledu na místní podmínky, kmeny a zvyklosti
výsledkem byla nespokojenost domorodců i bílých osadníků (Bůrové)
Transvaal (roku 1836) a Svobodný stát Oranžsko (roku 1837)
1887 - založen Johannesburg (zlato)

Německé kolonie

zájem o kolonie = požadavky na vybudování silnějšího loďstva
kancléř Otto von Bismarck - protikoloniální postoj (postupná změna podle popularity u obyvatelstva)
obhajoba kolonizace - zvýšení životní úrovně domorodých obyvatel
zakládaly se plantáže (tabák, bavlna, sezam, třtinový cukr, ricinový olej)
najímali se afričtí vojáci Askarije jako pěšáci (ekonomicky výhodné)
Jihozápadní Afrika, Německá východní Afrika
vyznačovaly se pořádkem a často tvrdým postupem vůči domorodcům
dobrým hospodářstvím a vzornou správou (výstavba silnic a železnic)
misionářská činnost - katolíci i protestanti (evangelíci měli převahu), ale katoličtí kněží zaznamenali větší úspěch
zakládání škol státních i misionářských
"rozkvět" obchodu s otroky v 60. letech (konec století - Britové, misionáři i nakonec Říše - prosadili konec otrokářství)

Literatura:

KLÍMA, Jan, Pod německou vlajkou. Příběh jedné koloniální říše, Praha 2005.

Marc Ferro, Dějiny kolonizací, Praha 2007.

Italské kolonie

Eritrea